Epizoda 3 : Rodina pohromadě

Jsou to tři dny po nešťastné nehodě, kdy musel být Kevin Marks hospitalizován v nemocnici, kde se pomalu dával do hromady. Dokonce už s doktory i vtipkoval. Ale nuda byla jeho nejhorším trestem, který mohl v životě mít.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, JIPka
Kevin stále byl na JIPce, kde ho chtějí mít pod dohledem celý týden. Právě teď odpočíval, ale ne na moc dlouho, protože tam za ním přišel kapitán Mike Evans. Kevin otevřel oči a usmál se.
„Ahoj Miku.“
„Ahoj Kevine. Jak ti je?“
„Začínám se tu nudit.“
„Jak se můžeš nudit? Jsi tu teprve tři dny.“
„Slovo „teprve“ se mi nelíbí. A ano, nudím se.“
„No, tak mi můžeš s jedním pomoci. Sestra potřebuje pomoc. Neví si rady s jedním okruhem, který brání v opravě hyperpohonu na sto procent,“ řekl Mike a posadil se vedle něj. Kevin chtěl sednout, jenže to ještě nešlo.
„Zdvihneš mi to trochu nahoru, jinak se zblázním.“ Mike pohlédl na sestřičku a ta na něho souhlasně kývla hlavou. Po zdvihnutí se Kevin cítil lépe a tak mohl začít s dováděním.
„No, s tím ti můžu pomoci. Jenže potřebuji, abys zajel ke mně domů a z prvního šuplíku z vrchu vedle televize vzal papíry, které mi doneseš. A taky řekni Sharon, ať vyfotí vše, co nefunguje. Nejlepší by to bylo ve 3D. A k tomu pět propisek, osm tužek a dvě gumy. To je myslím, že vše.“
„Nechceš, abych ti rovnou sem přinesl všechny přístroje nebo všechno vybavení z tvého domu?“ Kevin se začal smát, ale jen na chvilku.
„V pořádku?“
„Jo. Swayn říkal, že chvilku bude trvat, než se budu moc smát. Ještě to pobolívá, ale prý je to normální, než se to zahojí,“ odpověděl Kevin. Za pár vteřin někdo zaklepal na dveře a vstoupil do místnosti.
„Zdravím Kevine. Jak se daří?“ zeptala se plukovník Helen Svitsová.
„Plukovníku, rád vás vidím. Celkem dobře. A jak se daří vám?“
„Dobře, když vidím, že je ti lépe.“
„Moc to nepřehánějte, madam. Náš kamarád se tu začíná nudit,“ řekl Mike.
„Tak ty se tu začínáš nudit? A už jsem ti předtím říkala, že mi můžeš tykat.“
„Promiň, Helen. Je to nezvyk, když nejsem v armádě.“
„Tak já ti zajedu pro ty věci a za chvilku jsem zpátky,“ řekl Mike.
„A vezmi mi ještě notebook.“
„Jistě. Tak ahoj.“
„Ahoj.“ Mike odešel z pokoje a sama s Kevinem tam zůstala Helen.
„No, teď jsme tu jen my dva,“ řekla Helen.
„Tak mi pověz, co je nového.“

Země, SGC – o měsíc a půl později
Podplukovník Mitchell procházel chodbou a spolu s Valou a Teal’cem jdou za generálem Landrym do zasedací místnosti, který už tam na ně čeká. Před necelou půl hodinou se vrátili z mise, při které hledali doktora Jacksona, kterého zajaly síly Oriů spolu s Merlinovou zbraní, kterou našli před několika dny. Bohužel, Jacksona nenašli.
„Posaďte se,“ řekl Landry, když všichni krom Carterové přišli. Jakmile usedli, zeptal se: „Našli jste něco na té planetě?“
„Bohužel, žádná stopa o Jacksonovi. Ani naše obvyklé zdroje nic nehlásí,“ odpověděl Mitchell.
„Ale my to ještě nevzdáme, i když teď o Zemi vědí vše,“ řekl Landry.
„Souhlasím. Vždy se najde nějaká naděje,“ řekl Teal’c. Landry s Teal’cem souhlasil a pak pokračoval v brífinku.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, pokoj
Kevin ležící na posteli odpočíval s rukama za hlavou a se zavřenými oči. Někdo zaklepal na dveře a pak vstoupil dovnitř. Kevin otevřel oči a usmál se, když uviděl Sam.
„Zdravím, podplukovníku.“
„Zdravím. Něco jsem vám přinesla.“
„To jste nemusela,“ řekl Kevin a sedl. Do pokoje přišla sestřička a položila na stůl nějaké papíry.
„Děkuji.“ Sestřička odešla z pokoje a Sam se na něj nechápavě podívala.
„Doktoři uvážili, že dneska už můžu jít domů do domácí péče hned, jak skončí prohlídka. Takže budu doma s nohama na židli a s jídlem v klíně,“ řekl radostně Kevin.
„Už máte odvoz?“
„Chtěl jsem zavolat Mikovi nebo Sharon, ale oba mají spoustu práce s hyperpohonem,“ řekl Kevin a zasmál se.
„Výborně. Takže v kolik mám pro vás přijet?“
„Stačí za dvě hodiny,“ odpověděl Kevin a odkryl z nohou peřinu.
„A co nohy?“
„No, doufám, že mi ortézu na levé noze sundají už dnes. Pravá si asi necelý měsíc ještě počká,“ odpověděl a vzal do rukou berle. Vstal z postele a pomalu šel ke stolu, kde předtím položila sestřička papíry. Na stole vedle nich ležel další štus svázaných papírů, který vzal do rukou, pak šel zpátky k posteli.
„Měl jste mi říci, já bych je přinesla.“
„To je dobrý. Mohu vás o něco požádat?“ zeptal se Kevin a sedl zpátky na postel.
„Jistě.“
„Mohla byste to dát Evansové? Je to poslední část oprav Odyssey, se kterými si nevěděla rady.“
„Jistě. Hned, jak se vrátím, tak za ní zajdu,“ odpověděla Sam a na chvilku se zapřemýšlela.
„Vím, že tu otázku už nechcete slýchat, ale proč se nevrátíte zpátky?“
„Asi vám Svitsová říkala, že od vstupu do armády jsem neviděl rodinu. O rodiče mi moc nejde, jde mi hlavně o mou sestru. Už pět let jsem ji neviděl a chtěl bych ji najít. Je jí dvacet pět let a já ani nevím, kde pracuje, kde žije, jestli je vdaná. Nevím o ní nic. A to je pro mě důležitější než armáda. Jestli se mi ji podaří najít, tak pak zvážím své rozhodnutí o návratu do armády. Dříve ne.“
„Nikdy jste neřekl, že máte sestru.“
„Nebyla k tomu příležitost.“
„Tak já to vezmu Evansové na Odysseu a za dvě hodiny tu budu na vás čekat.“
„Děkuji.“ Sam se usmála, vstala ze židle a vzala do rukou papíry.
„Zatím se mějte.“
„Vy taky.“ Sam odešla a Kevin se opřel o postel s velkým povzdychem.

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey, kontrolní místnost dvě – o dvacet minut později
Sharon s Mikem byli v kontrolní místnosti dvě, kde měli rozebraný celý ovládací panel hyperpohonu. Podle Kevinových nákresů ho postupně spravovali. Jenže on jim přitom dělal i naschvály, za které nebyli moc rádi.
„Netušil jsem, že když Kevinovi donesu papíry, že nám nakreslí vše dopodrobna a tím nás donutí rozebrat celý panel,“ řekl Mike.
„Však víš, jaký on je. Ale abychom to dokončili, potřebujeme zbytek.“
„Myslíte tento?“ Zpozad nich se objevila Carterová, která s papíry v rukou šla hned za nimi.
„Byla jsem u Markse a tohle vám posílá.“
„On je poklad,“ řekla Sharon a pohlédla na papíry. Po prohlédnutí nevěděla, co má říci. Na druhé stránce papíru Kevin napsal: „Přehoď pár drátů ve vedení a mělo by to už fungovat na sto procent.“ Vedle toho byl nakreslen smajlík “:p “. Sharon se zasmála a řekla: „Já ho uškrtím.“
„Proč?“ zeptala se Sam.
„On se vážně nudí,“ odpověděla Sharon a přehodila na panelu pár drátů. Pak šla k asgardskému panelu, na kterém spustila diagnostiku hyperpohonu. Během pár vteřin se na obrazovce zobrazovalo: „Stoprocentní výkon“.
„Stačilo jen deset malých oprav a funguje na sto procent.“
„No vidíš. A ty si nadávala, že to bylo zbytečné, sestřičko,“ řekl Mike, když přišel blíže k Sharon.
„No jo, bratříčku. Kdybych měla takový talent jako má on, tak bych to zpravila dříve a nemuseli bychom se v tom tolik hrabat,“ řekla Sharon.
„Jenže ten talent má jen Kevin.“
„Za to já nemohu.“
„Tak se od něj více uč.“
„Tak já vás tu nechám o samotě, sourozenci,“ řekla Sam a nechala tam sourozence o samotě.
„Na shledanou,“ řekl Mike zároveň se Sharon. Sam se usmála a šla k přechodové komoře.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, pokoj
Za Kevinem do pokoje přišel Swayn s vozíkem pro Kevina, který má poslední kontrolu v nemocnici, než ho propustí.
„Ahoj Swayne. Jdeš mi říci, že můžu jít domů?“
„Nejdříve prohlídka a pak odpověď. Takže šupej na vozík.“
„Rozkaz, šéfe. Stejně za necelé dvě hodiny pro mě přijede Carterová, což je docela divný, ale pochopitelný.“
„Chápu. Ale chceš to mít co nejrychleji za sebou, ne?“
„Správně,“ řekl Kevin při slezení z postele na vozík.

Země, SGC, Landryho kancelář – o půl hodiny později
Podplukovník Carterová s plukovníkem Svitsovou seděly před generálem Landrym v křeslech.
„Chcete říci, že když najdeme jeho sestru, tak se možná vrátí?“ zeptal se Landry.
„Ano,“ odpověděla Carterová.
„Tak ji najděte.“
„V tom je právě ten problém,“ řekla Carterová.
„Možná že ne. Jak jsem vám říkala o Marksovi, později jsem si na ni vzpomněla. A náhodou jsem ji i našla,“ řekla Svitsová.
„A kde?“ zeptala se Carterová.
„Následuje Marksovu práci. Je seržantem Letecké Vzdušné Síly. Za necelou hodinu by sem měla dorazit.“
„Páni. Děkuji vám,“ řekla Carterová.
„Ráda jsem pomohla. Už jsem s ní i mluvila a docela se těší. Škoda, že u toho nebudu, až se setkají. S Athenou totiž vyrážíme na další misi.“ Carterovou v momentě něco napadlo a pohlédla na hodinky.
„Co kdybych ho přivezla sem? Za necelou hodinu ho mám vyzvednout z nemocnice.“
„Ten bude koukat. Ale nic mu o ní neříkejte, ať je překvapen.“
„Slibuji,“ řekla Carterová a s plukovníkem Svitsovou vstaly zároveň z křesel.
„Dobrá práce, plukovníku.“
„Děkuji, pane. Ale teď už musím jít. Pozdravujte ze mě Markse,“ řekla Svitsová a odešla z Landryho kanceláře.
„Páni,“ vyšlo z Carterové a pomalým krokem šla ke dveřím, u kterých se zastavila.
„Tak já pojedu pro Markse a vy se postaráte o jeho sestru.“
„Tak už běžte.“
„Ano, pane.“ Carterová odešla z jeho kanceláře a Landry se zasmál.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, ambulance – o půl hodiny později
Kevin seděl s nataženýma nohama na lůžku a čekal na Swayna, až přijde s výsledky testů.
„Tik ťak, tik ťak.“ Kevin sledoval hodiny nad dveřmi a čekal.
„Jestli nepřijde do pěti vteřin, tak zdrhnu,“ jakmile to dopověděl, přišel do místnosti Swayn.
„Ono to funguje. No konečně.“
„Říkal jsi něco?“
„Ne. Tak co, už můžu odejít domů?“
„Ty s tím nedáš pokoj. Ale jo, pustím tě. Ale dobré dva týdny se budeš šetřit. Ne že na tebe narazím v nějaké hospodě jako každý čtvrtek.“
„Na pivo teď zrovna chuť nemám.“ Swayn položil papíry na stůl a sedl na židli ke Kevinovi.
„Já si nedělám srandu. Před měsícem a půl jsi byl na pár minut mrtvý, nezapomeň na to. S tím, že se máš šetřit, si nedělám srandu. Rehabilitaci budeš potřebovat každý druhý nebo třetí den. Už jsem ti to i zařídil. Takže nemusíš ani jezdit. Pošlu za tebou mou ženu a ta ti vše řekne. Bude ti se vším pomáhat tak, abys mohl chodit sám bez berlí, co nejrychleji.“
„Já si nedělal srandu. Co teď hlavně chci, je najít sestru. Už jsem po ní pátral v minulých letech, jenže jsem ji nikde nenašel.“
„Jak dlouho jsi ji neviděl?“ zeptal se Swayn a sedl na lůžko vedle Kevina.
„Když jí bylo patnáct let.“
„Deset let?“ Marks předtím Carterové o sestře trochu zalhal.
„Jo. Ani nevím, jestli si ještě na mě pamatuje, když jsme se tak dlouho neviděli.“
„Věř mi, že si na tebe bude pamatovat. Když sis na ni vzpomněl ty, tak ona si vzpomene na tebe.“
„Možná, ale asi máš pravdu.“ Swayn poplácal Kevina po zádech a slezl z lůžka.
„Sundáš mi tu ortézu z levé nohy?“
„O tom jsem už přemýšlel při cestě. Bolí tě, když na ni stoupneš?“
„Ne. Když na ni stoupnu, tak nebolí.“
„Tak dobrá.“ Swayn stoupnul ke Kevinovým nohám a pak mu sundal z levé nohy ortézu.
„To už je lepší,“ řekl Kevin a párkrát zakroužil kotníkem.
„Páni. Jde to s tebou líp, než jsem si myslel.“
„Taky jsem už cvičil v posteli.“
„Já tě uškrtím,“ řekl s úsměvem Swayn a Kevin pomalu vstal na nohy.
„Stačí ti toto jako důkaz?“ zeptal se Kevin.
„Stačí, ale teď sedni. Odvezu tě zpátky na pokoj a pomůžu ti s balením.“
„S radostí,“ řekl Kevin a sedl na vozík.
„Tak jedeme.“ Swayn otevřel dveře a „profrčel“ s Kevinem na chodbu.
„Na kosmickou rychlost nemáš.“
„Mám se ještě, co učit,“ odpověděl Swayn po zavření dveří. Pak nahodil tempo a pokračovali v rychlé jízdě.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, pokoj -> parkoviště
Swayn s Kevinem dorazili do pokoje, kde na ně čekalo milé překvapení.
„Zdravím, podplukovníku, neměla jste přijet až za patnáct minut?“ zeptal se Marks, když uviděl Carterovou stojící vedle nemocničního lůžka.
„Měla, ale říkala jsem si, že vám alespoň pomůžu s balením,“ odpověděla Sam a zapnula zips od batohu, do kterého mu narovnala všechny věci, které měl v pokoji.
„Takže se mohu jít rovnou převléci,“ řekl Marks a vstal opatrně z vozíku. Po levé noze, která byla osvobozena od ortézy, doskákal k berlím a pak šel za pomocí nich do šatníku. Mezitím přišel Swayn ke Carterové.
„Dávejte na něho pozor. Měl by co nejvíce odpočívat. Chodit jen v případě nutnosti, ale i tak dávat pozor na pravou nohu.“
„Nebojte se, nespustím ho z očí. Dám si ho na vodítko.“
„Já vás slyším a zabiju vás,“ ozval se Kevin a Sam se Swaynem se krátce zasmáli.
„Tys něco slyšel?“ zeptal se Swayn.
„Jo, slyšel. Můžeme vyrazit?“ zeptal se Kevin, když vyšel ze šatníku, a namířil si to rovnou k nim.
„Můžeme,“ odpověděla Sam a vzala do rukou batoh, který ležel na ustlané posteli.
„A abych ještě nezapomněl, zítra za tebou přijde moje žena, takže se nikde netoulej a odpočívej.“
„Rozkaz,“ řekl Kevin. Swayn otevřel dveře a všichni vešli na chodbu.
„Hlavně to nepřeháněj s chůzí. Maximálně hodinu a půl na nohou.“
„Jinak sezení anebo ležení v posteli či na gauči. Rozumím.“
Všichni tři pomalu došli k parkovišti, kde Sam měla zaparkované auto.
„Hlavně jeďte opatrně,“ řekl Swayn, když Kevin nasedával do auta na místo spolujezdce. Sam mezitím dala Kevinovy věci na zadní sedačku.
„Nebojte se. Pojedu maximálně šedesátkou,“ řekla při zavření dveří a pak šla k předním dveřím. Otevřela je a podívala se na Swayna.
„Tak na shledanou,“ řekla Sam a nasedla do auta.
„Ahoj,“ řekl Kevin.
„Ahoj,“ odpověděl Swayn a zavřel Kevinovi dveře. Sam se připoutala a nastartovala auto. Swayn už mezitím šel zpátky do nemocnice, kde měli příjem. Během chvilky byli pryč.

Země, Colorado Springs, cesta, Marksův dům – o dvacet minut později
V autě bylo od odjezdu z nemocnice hromové ticho. Sam v klidu řídila a Kevin se díval bočním oknem na krajinu. Chtěla s ním navázat komunikaci, jenže nevěděla jak.
„Marksi.“
„Ano?“ Kevin se hned na ni podíval.
„Napadlo mě, že teď, když nejste v armádě,… si můžeme tykat.“
„To teď slýchávám pořád. I když je to pro mě těžký, tak klidně.“ Kevin se na Sam usmál a ona nastavila pravou ruku.
„Samantha.“ Kevin na chvilku zaváhal, protože zrovna řídila, ale nakonec taky nastavil ruku.
„Kevin.“ Oba si potřásali rukou a Sam byla spokojena.
„Tak co plánuješ?“
„Nemám vůbec tušení. Nejspíše budu ležet a dívat se na televizi, pokud tam bude něco zajímavého. Jinak za týden už konečně můžu z obličeje sundat tu velkou náplast.“
„To ti tak vadí? Sluší ti to s ní,“ řekla při pohledu na jeho tvář.
„Ha. Srandičky. Ale stejně jsem rád, že jsem zrovna nejel na své oblíbené motorce.“
„Jak to? Ty jich máš víc?“ zeptala se Sam.
„Jo. V garáži stojí její dvojče. Na té jezdívám nejraději. No, ale teďka si motorka na chvíli odpočine, než budu moci na obě nohy. No, a auto taky.“
„Ty nějak máš rád řízení.“
„Taky je to můj koníček.“
„Tak už jsme tady,“ řekla Sam, když byli téměř u Kevinova domu. Auto zaparkovala před výjezdovou cestu a vypnula motor. Kevin otevřel dveře a po levé noze doskákal ke druhým dveřím, které otevřel a vytáhl si berle. Sam mezitím vytáhla batoh a položila ho vedle auta. Kevin přišel k batohu a chtěl si ho dát na záda, jenže Sam si toho všimla a hnedka mu řekla: „Já to vezmu. Jdi raději otevřít dveře.“
„Podplukovníku, až tak indisponovaný nejsem.“
„Kevine?!“
„Sam?“ Oba se na sebe usmáli.
„Jdi už,“ řekla s úsměvem Sam a vzala jeho batoh. Když Kevin přišel ke dveřím, vytáhl z riflí klíče, které mu pár dní po nehodě přinesla Sam.
„Zůstaneš tu chvíli nebo už musíš do práce? Ptám se jen, abych tady náhodou nenarazil na dalšího vojáka z Pentagonu,“ zeptal se při vstupu do kuchyně. Sam šla hned za ním a na gauč položila tašku.
„Vlastně jsem si říkala, jestli bys nechtěl jet se mnou do SGC? Jen si tam něco zařídím a pak bychom se sem vrátili.“
„No, dlouho jsem už tam nebyl. Že bych šel pozdravit pár kamarádů?“
„Tak jo. Nemáš hlad nebo žízeň? Abych tě neodvezla hladového.“
„Jsem plný, jak jsem jindy nebyl. V nemocnici jsem jim vyprázdnil celou kantýnu. Měla jsi slyšet, jak celou dobu nadávali, když museli doobjednávat zásoby,“ odpověděl Kevin a usmál se.
„Tak mazej,“ řekla Sam a oba šli ke dveřím.

Země, SGC – o půl hodiny později
Marks s Carterovou dorazili do SGC, kde všichni po Marksovi chtěli, aby se jim podepsal na papír. Při cestě od výtahu ho zastavil jeden seržant s propiskou v ruce.
„Co to je tentokrát? Další autogram?“ Seržant kývnul hlavou a Marks na oplátku hlavou zavrtěl.
„Autogramiádu budu pořádat za milión let, pak mě to připomeňte.“ Carterová se usmála a pak oba pokračovali v cestě k řídící místnosti.
„Co jsem tu byl naposledy, tak se to tu vůbec nezměnilo.“
„A co bys čekal?“ zeptala se Sam a šla pomalu po schodech nahoru.
„Ani nevím,“ odpověděl Kevin a zastavil se před schody do řídící místnosti.
„Nemám nic proti schodům, ale jestli se došplhám nahoru, bude to zázrak.“
„Tak počkej, já ti pomůžu,“ řekla Sam a šla zpátky ke Kevinovi, kterému chtěla pomoci, ale on ji odmítnul.
„To je dobrý. Nějak to zvládnu.“ Kevin pomalu překonal schody s nataženou pravou nohou dopředu. Seržant Harriman pohlédl na Carterovou a Markse, když pomalu šli ke schodům, které pro Kevina byly obtížnější než ty předchozí.
„Tak, a teď dvacet dva schodů,“ řekl Kevin. Zhluboka se nadechnul a šel nahoru.
V zasedací místnosti na oba čekal generál Landry s podplukovníkem Mitchellem. Když uviděli Markse s Carterovou, vstali z křesel a šli k nim blíže.
„Generále, podplukovníku,“ řekl Marks, když úspěšně překonal schody.
„Marksi, rád vidím, že jste v pořádku,“ řekl Landry.
„To teď slýchávám pořád, ale děkuji,“ řekl Marks a šel ke stolu, kde usednul do křesla naproti schodům. Carterová šla za ním a sedla hned vedle něho. Landry s Mitchellem usedli také ke stolu, zatímco Marks opřel berle o stůl.
„Tak co, Marksi, nechcete změnit svoji odpověď?“ zeptal se Mitchell a Marks na něj pohlédnul.
„Už jsem to řekl podplukovníku Carterové, tak to řeknu i vám. Od té doby, co jsem vstoupil do armády, jsem neviděl celou svoji rodinu. Hlavně moji sestru. Nejdříve ji chci najít, pak se teprve rozhodnu o návratu do armády.“
„Kevine?“ ozval se ženský hlas z chodby vedle generálovy kanceláře. Kevin nadzdvihnul hlavu a řekl: „Jane?“ Pak obrátil hlavu směrem k chodbě, kde u dveří stála Jane Marksová, jeho sestra.
„Jane.“ Kevin vstal ze židle a po levé noze doskákal ke své sestře, která mu šla naproti v letecké slavnostní uniformě.
„Kevine.“ Oba se objali kolem hrudi. Carterová s Landrym a Mitchellem je sledovali. Byli rádi, že oba jsou zpátky spolu.
„Jane, ty moje malá sestřičko. Moc jsi mi chyběla.“ Kevin přidržoval Janinu hlavu ke svému tělu.
„Ty mě více.“ Po chvilce objímání si ji Kevin pečlivě prohlédnul.
„Tak ty jsi seržant?“ zeptal se Kevin, když uviděl Jane oblečenou v uniformě, na které měla znaky hodnosti seržanta.
„Ano. Když rodiče odjeli a vzali mě s sebou, tak jsem jen doufala, že se sem vrátím a znova tě uvidím. Vstoupila jsem kvůli tobě i do armády, abych tě našla.“
„A já z ní odešel, abych tě našel.“
„Pojďme si sednout,“ řekla Jane a pomalu šla s Kevinem ke stolu. Oba sedli vedle sebe a Jane se ke Kevinovi přitulila.
„Deset let je dlouhá doba,“ řekla Jane.
„Deset let? Neříkal jste předtím pět?“ Sam se nechápavě dívala na Kevina.
„Trochu jsem o tom lhal.“ Po schodech nahoru přišel desátník, který šel přímo k Marksové s krabicí v rukou.
„Děkuji, desátníku,“ řekla Jane a vzala do rukou krabici. Desátník odešel z místnosti a Jane položila krabici na stehna. Kevin ji sledoval, když otevřela krabici, ve které byly další čtyři krabice. Dvě velké a dvě malé. Velkou krabici pak položila na zem a zbylé čtyři položila na stůl.
„Ty dvě jsou tvoje a zbytek je můj,“ řekla Jane a před Kevina položila jednu velkou a jednu malou krabičku. Kevin nejdříve vzal do rukou malou krabičkou, kterou otevřel. Pohlédl dovnitř a pak na Jane.
„Ale já už nejsem v armádě.“
„Ale jsi. Tvůj podpis se dá vždycky zfalšovat,“ řekla Jane a usmála se na Kevina, který zavrtěl hlavou a usmál se.
„A co tam máš ty?“ zeptal se zvědavě. Jane otevřela krabičku a z ní vytáhla insignii Země a Odyssey spolu s odznakem, na kterém bylo její jméno s napsanou hodností poručíka.
„Jane? Ty jdeš na Odysseu?“
„Spolu s tebou. Já jako poručík a ty jako podplukovník. Povýšení se bude konat za dva týdny. Do té doby se ještě můžeš flákat.“
„Ale ne jako velitel. Myslím, že by Odyssea měla na chvíli zůstat bez velitele.“ Sam se usmála, když to dopověděl. Ona pochopila, jak to myslí.
„Jistě,“ odpověděl Landry, který to překvapivě také pochopil. Kevin natáhnul ruce a na levou nohu přenesl Jane.
„Levou nohu máš v pořádku? Abych ti neublížila.“
„Měl jsem jenom naražený levý kotník, takže mi neublížíš. A vlastně, ty bys mi nikdy neublížila,“ řekl Kevin a pohladil Jane po vlasech. Pak se oba otočili k ostatním, kteří je neustále sledovali.
„Slyšel jsem, že Oriové zajali doktora Jacksona. Už jste ho našli?“ zeptal se Marks.
„Bohužel ne. A ani nevíme, kde je. SG-3 je pořád v terénu a sledují postupy Oriů. Doufáme, že o něm zaslechnou nějakou informaci,“ odpověděl Landry.
„A co Athena?“
„Athena má teď spoustu práce s bráněním vlastní Alpha základny. Jinak se nám snaží pomoci, jak jen mohou.“
„Mám vás pozdravovat od Svitsové,“ řekla Carterová.
„Stále si tykáme, jestli mi paměť slouží. I když teď už jsem zpátky u letectva a to jsem nemusel zdvihnout ani zadek.“
„Poděkovat mi můžeš později,“ řekla Jane a vstala z Kevinovy nohy.
„Doufám, že vám nevadí, když si teď vezmu bratra do kantýny.“
„Jen běžte. Máte co dohánět,“ odpověděl Landry. Kevin vstal, vzal do rukou berle a spolu s Jane, která vzala do rukou obě krabice, ve které byly jejich uniformy a krabičky s insigniemi a odznaky, odešli ze zasedací místnosti. Carterová se usmála a pohlédla na Mitchella, který ji podezřele sledoval.
„Vy dva jste se dali do tykání? Páni, co jste to vy dva prováděli?“ zeptal se zvědavě Mitchell.
„To je mé sladké tajemství, Came,“ odpověděla Carterová a poplácala ho po rukách.
„Tak, když tu jste, podplukovníku, můžete se vrátit zpátky do práce. Myslím, že stejně Marks pak domů pojede se svojí sestrou,“ řekl Landry. Carterová kývla hlavou a pak se zeptala: „A kde je Teal’c a Vala?“
„Čekají na vás dva, až přijdete do šatny a vyrazíte na P3K-928.“
„Ano, pane,“ řekla Carterová a s Mitchellem vstali z křesel.
„Hlášení každou hodinu.“
„Ano, pane,“ odpověděl Mitchell a oba odešli ze zasedací místnosti. Landry také vstal z křesla, ale šel do své kanceláře.

Země, SGC, kantýna
Kevin s Jane vešli do kantýny a sedli na gauč, který byl v rohu místnosti u stolu.
„Tak teď mi vše vyprávěj,“ řekla Jane a přitulila se ke Kevinovi.
„Nevím, kde mám začít.“
„Tak začni třeba s tím, jak ses dostal k takové úžasné práci.“
„Určitě jsi už mluvila s plukovníkem Svitsovou, že?“
„Ano, mluvila. To ona mě našla v letectvu u F-302jek.“
„Než jsem začal s létáním, chodil jsem s týmy skrze Hvězdnou bránu. Bohužel jsem s tím přestal, když zemřel můj třetí velící důstojník. Jednou, když jsem zrovna balil své věci, za mnou přišla plukovník Svitsová. Nabídla mě, jestli bych se chtěl vrátit k létání a já to přijal, protože jsem si pomyslel, že při létání nezemře velící. Před rokem a půl jsem dostal nabídku, abych se přidal k posádce na Prometheovi, který byl rok potom zničen orijským satelitem. Hned potom jsem byl převelen na palubu Odyssey, kde velel plukovník Emerson. Když byl zničen Prometheus, dokázal jsem ještě překonat smrt plukovníka Pendergasta, jenže když chladnokrevně zastřelili Emersona, už jsem to nevydržel. A teď všichni po mně chtějí, abych po něm převzal velení lodi. Jenže se nějak na to necítím a obzvlášť, kdybych tam byl sám.“
„A proč ne? Teď budu po tvém boku já, takže si budeme vzájemně krýt záda.“ Kevin se usmál a podíval se na Jane.
„A kdo říkal, že ho nechci, když tam budeš ty?“ řekl překvapivě Kevin.
„No, slyšela jsem to od pár lidí.“
„Ti toho tolikrát nakecají. Ale teď k něčemu jinému. Kde jsi nechala rodiče?“
„Ti jsou tu taky, jenže v hotelu,“ odpověděla Jane.
„Oni jsou tu oba?“ zeptal se překvapeně Kevin.
„Ano, jsou. Jestli budeš chtít, tak tam můžeme za nimi zajet.“
„Zatím ne. Stačilo, když nás dva oddělili z takového debilního důvodu.“
„Jo. Nikdy jsem jim za to nemohla odpustit. Každý den jsem seděla v pokojíčku na posteli u okna a doufala, že tě znova uvidím. Když jsem byla plnoletá, rozhodla jsem se, že se přidám k letectvu a půjdu tě najít. Prvních pár let to bylo těžký, ale když mě přiřadili do programu, který je utajený před celým světem, tak jsem doufala v lepší.“
„Kdo tě učil létat?“
„Plukovník Jan Svits.“
„To jsem si mohl myslet. Ti dva jsou nejlepší v učení.“
„Pojedeme domů? Tam budeme mít více soukromí.“ Kevin se na Jane usmál a vstal z gauče.
„Rád. Ale budeš muset řídit ty, já ještě nemůžu a auto tu stejně nemám.“
„Ale já mám,“ řekla Jane a také vstala. Oba pomalu šli ke dveřím, u kterých se zastavili.
„Než ale půjdeme… Co je mezi tebou a podplukovníkem Carterovou?“
„Co tím myslíš?“ zeptal se s úsměvem Kevin.
„Tím myslím, že když se na ni díváš, jsi jak vyměněný.“
„Jak ty jsi všímavá. Nech se překvapit,“ pošeptal jí do ucha a pokračoval v cestě. Jane se zasmála a hned potom ho pronásledovala.
„No tak, brácho, vymáčkni to ze sebe.“ Kevin se hlasitě zasmál a odpověděl: „To záleží, jakou budu mít náladu.“

Země, SGC, místnost s bránou
Podplukovník Carterová, když vcházela do místnosti s bránou, si připínala k neprůstřelné vestě P-90ku. Přitom povzdychla a Mitchell si toho všimnul.
„Co se děje, Sam?“
„Co by se dělo?“ zeptala se nechápavě na oplátku Carterová.
„To, že jsi povzdychla. Co se děje? Vidím to na tobě.“
„Ale, jen přemýšlím o Marksovi.“ Vždy, když vysloví jeho jméno, jí zazáří oči. Je do něj zamilovaná, jenže to nechce nikomu říci. Proto už o něm před nikým nechce mluvit. Není si totiž jistá, jestli Marks cítí to samé, to co ona k němu. Mitchell se chtěl jí na něco zeptat, jenže v tu dobu se otevřela brána. Generál Landry stál v řídící místnosti a řekl do interkomu: „Máte zelenou, SG-1. Hodně štěstí.“
„Děkujeme, pane,“ řekl Mitchell a Carterová s Teal’cem šli vpřed. Hned za nimi šel Mitchell s Valou.

P3K-928, louka
SG-1 se objevila na planetě označenou jako P3K-928, kde na ně čekala SG-3. Plukovník Reynolds stál vpředu svého týmu a hned šel k podplukovníku Mitchellovi, aby ho informoval o situaci.
„Podplukovníku, místní vesničany navštívil převor, který jim nabízel obranný satelit, když přijmou Počátek. To ale vesničané neudělali. Věří, že existuje nějaká šance na jejich záchranu. Prosí nás o pomoc.“
„Vědí něco o Jacksonovi?“ zeptal se Mitchell.
„Možná že ano. Pojďte za mnou,“ odpověděl Reynolds a tým ho hned následoval.
Po pár minutách chůze přišly oba týmy do vesnice, kde na ně čekala ministryně Joen Shone, vůdkyně bianské vlády.
„Vítejte na Bianu,“ přivítala je Joen.
„Děkujeme,“ odpověděl Mitchell.
„SG-1, to je ministryně Joen Shone, vůdkyně bianské vlády. Joen, to je podplukovník Mitchell, podplukovník Carterová, Vala Mal Doran a Teal’c.“ Jakmile je představil plukovník Reynolds, Joen nastavila ruku se slovy: „Prosím, následujte mě.“ Joen šla vpřed a zbytek ji následoval. Všichni vešli do velkého domu, který jim připadal jako Pentagon, jen v menší podobě. Bianská planeta byla s technologiemi méně vyspělá než na Zemi, ale se stavěním budov, ochranou a zbraněmi se vyrovnávala většině planet.
„Připadám si jak v Oblasti 51,“ řekl Mitchell, který si to jediný myslel.
„Naše vláda trvala na tom, aby vše, co chceme, zůstalo v utajení. Proto jsme před několika lety postavili tuto budovu, která slouží pro takové případy, jako jsou teď Oriové. Nechceme žít pod nadvládou lidí, kteří si hrají na bohy jako Goa‘uldi,“ po těchto slovech přišli do hlavní síně, kde na ně čekala hlavní rada, která seděla uprostřed místnosti kolem stolu. Rada se skládala z deseti členů.
„Prosím, posaďte se,“ řekla Joen a sedla mezi členy rady. Oba týmy sedly naproti nim a čekaly, kdo jako první začne mluvit.
„Slyšela jsem, že postrádáte jednoho člena vašeho týmu.“
„Ano, slyšela jste správně. Máte o něm nějaké informace, které by nám pomohly v jeho nalezení?“ zeptala se Carterová.
„Myslím, že s tím vám můžeme pomoci, jestli je to on,“ odpověděla Joen a zmáčkla na jedno tlačítko. Před nimi na stole se objevil hologram s Jacksonovým obrazem.
„To je Daniel…“ řekla dosud mlčící Vala.
„On je převorem? To by nikdy neudělal. Ne dobrovolně,“ řekl Mitchell.
„Zdá se, že právě on káže lidem na planetě, aby přijal Počátek.“
„Jak to dokázali?“ zeptal se Mitchell.
„Nejspíše využili toho, že Daniel v tu dobu měl v hlavě Merlinovu mysl,“ odpověděla Carterová.
„Tak co uděláme? Počkáme, až se vrátí a sbalíme ho?“ navrhnul Mitchell.
„Ten už se nevrátí. Říkal, že musí jít kázat na jiné planety. A také řekl, že přijde jiný převor, který má vyslechnout naši odpověď,“ řekla Joen.
„Tak jak ho najdeme?“ zeptala se Vala.
„Najdeme ho, jenže bude to chtít více času,“ odpověděl Mitchell.
„A jak vám můžeme pomoci?“ zeptala se Carterová.
„Slyšeli jsme, že jste jednou pronikli na orijskou loď. Nevíte, na jaké frekvenci fungují jejich štíty?“
„Všechny informace mám uložené v laptopu na Zemi. Pokud byste někdo z vás chtěl jít s námi, tak vám je předáme. Ale nejdříve bychom rádi znali vaše úmysly,“ odpověděla Carterová.
„Půjdu já. Vše vám řeknu při cestě k bráně,“ řekla Joen a vstala ze židle.
„Tak dobrá. SG-3, vy tu zůstanete. My se vrátíme na Zem a pak se sem vrátíme,“ rozhodl Mitchell a oba týmy vstaly.
„Rozumím,“ odpověděl Reynolds a dal pokyn svému týmu k odchodu. SG-1 spolu s ministryní šli hned za nimi.

Země, SGC, řídící místnost – o deset minut později
Na základně byl spuštěn poplach neplánované aktivace brány. Generál Landry rychle seběhnul po schodech dolů se slovy: „Přijímáme signál?“
„Ano, pane. Je to SG-1. Otevírám iris,“ odpověděl Harriman a otevřel iris na bráně. Během pár vteřin se objevila SG-1 spolu s ministryní. Mitchell kývnul na generála a ten už pochopil, o co se může jednat a tak šel na ně čekat ke schodům, kde se brzy objevili.
„Vítejte na Zemi. Jsem major generál Hank Landry,“ přivítal ministryni.
„Děkuji, generále. Jsem ministryně Joen Shone, vůdkyně bianské vlády.“
„Mohu pro vás něco udělat?“ zeptal se Landy a zbytek šel za ním po schodech do zasedací místnosti.
„Už jsem o tom mluvila tady s podplukovníkem Carterovou a došli jsme k názoru, že si můžeme vzájemně pomoci,“ odpověděla ministryně.
„Prosím, posaďte se.“ Všichni se posadili kolem stolu. Vedle ministryně se posadila podplukovník Carterová, aby v případě otázek odpověděla stručně a rychle.
„A na čem jste se domluvili?“
„Pane, oni možná mají zbraně, které dokážou proniknout orijskými štíty,“ řekla Carterová a tím zaujala samotného generála.
„To dokážete?“
„Ano. Naši vědci dokážou zbraň naprogramovat tak, aby pronikla jejich štíty. Ale k tomu potřebujeme frekvenci jejich štítů,“ odpověděla ministryně.
„Podplukovník Carterová vás zavede do své pracovny a poskytne vám veškeré informace,“ rozhodnul generál Landry, který pro vyřešení této situace udělá vše, co je možné.
„Děkuji. Na oplátku vám pak poskytneme tu zbraň.“
„To budeme rádi,“ řekl Landry a vstal ze židle se slovy: „Přeji hodně štěstí.“ Carterová kývla hlavou a také vstala.
„Pojďte za mnou,“ řekla a spolu s ministryní šly do pracovny.

Země, Colorado Springs, cesta, Marksův dům
Kevin s Jane přijeli autem k domu.
„Páni. Dlouho jsem tu nebyla,“ řekla Jane, když po deseti letech viděla dům, ve kterém vyrůstala.
„Jak jsi to zvládal, když jsi ještě neměl peníze?“
„Vše jsem si půjčil od plukovníka Svitsové. Pak jsem jí to postupně splácel,“ odpověděl Kevin a vystoupil z auta. Jane vystoupila hned po něm. Kevin přišel k ní a zeptal se: „Chceš něco ukázat?“
„Jistě. Těch deset let musím dohnat co nejrychleji.“
„Tak pojď,“ řekl Kevin a Jane šla hned za ním.
Když Jane vešla do domu, otevřela ústa a nevěděla, co má říci.
„Co se děje?“
„Ale nic. Jen jsem si vzpomněla na dětství.“
„Byly to krásně časy. Ale teď jdi do pokoje, ve kterém jsme my dva vyrůstali.“ Jane ani na vteřinu nezaváhala a rychle šla do pokoje. Kevin pomalu šel hned za ní a jen čekal na její reakci.
„Kevine…“ V pokoji, ve kterém oba vyrůstali, byly veškeré věci, které jim připomínalo dětství.
„Kdybych nebyl tak dokřápaný, tak bych si s tebou zahrál basket hned teď za barák.“ Jane přišla ke Kevinovi a objala ho. Kevin položil ruce na její záda a přidržoval si ji k tělu.
„Doufám, že tu dneska se mnou budeš spát.“
„Budu. I kdyby mě v tom chtěl někdo zabránit.“ Kevin byl rád, že měl zpátky doma sestru, ale i po odrazení na jiné téma Jane nezapomněla na předešlou debatu a tak se na něj podezřele usmála a zeptala se ho: „Tak co je mezi tebou a podplukovníkem Carterovou?“ Kevin se zasmál a odešel zpátky do obýváku.
„Bratříčku, tak mi to už řekni. Jinak půjdu za ní a zeptám se jí na to sama.“ Jane šla hned za ním a čekala na jeho odpověď. Kevin sednul na gauč a Jane hned vedle něho.
„Není to oficiální.“
„Ááá. Já to tušila. Kdy sis s ní začal?“
„Ona si když tak začala se mnou.“
„Já jen zírám. A co na to ty?“
„No, další den jsem měl tu havárii.“
„Asi vím, kam tím míříš. Ona tě svedla, aby ses vrátil do armády, že?“
„Jo, ale po té nehodě mě řekla, že mě miluje. Jenže ona neví, že já to vím.“
„Ups. A co budeš dělat?“
„No právě, já nevím. Teprve dneska jsme si začali tykat, když mě vyzvedla z nemocnice. A myslím, že to tykání asi padlo tím, že jsi mě vrátila zpátky k letectvu, sestřičko,“ řekl Kevin při ukazováním prstem na ni.
„Chceš něco poradit?“
„Ó, tak povídej.“ Kevin našponoval uši a čekal na její rady.
„Tak v prvním případě půjdeš do koupelny a tam tě vydrhnu. Ten nemocníční pach jde hodně cítit. Zadruhé tě dám do parády, aby ses jí líbil. A za třetí tě zavezu až k ní.“ Jane se při poslední větě začala smát, jelikož ji Kevin přitom popichovat prstem.
„Přestaň,“ řekla Jane.
„Ale nepřestanu. Ty tvoje nápady se mi začínají líbit.“
„Vážně?“ Jane byla překvapena, když jí to řekl.
„Jo,“ odpověděl s úsměvem Kevin a po chvilce dodal: „Ale jestli to nevyjde a bude ze mě idiot, tak uvidíš.“
„Neboj. Skočí po tobě hned, jakmile tě uvidí.“
„Jenom to ne.“

Země, SGC, pracovna Carterové – o dvě hodiny později
Podplukovník Carterová byla po předání bianské zbraně v pracovně, kde ji pečlivě studovala. Přemýšlela o tom, jestli by se dala zbraň integrovat na Odysseu. Seděla u počítače, na kterém byla zobrazena její zmenšenina ve 3D provedením. Po chvilce přemýšlení povzdychla a vzala do rukou mobil, který celou dobu ležel vedle laptopu. Začala prohlížet seznam čísel, až narazila na Marksovo číslo, u kterého se zastavila. Přemýšlela nad tím, jestli mu má zavolat. Po chvilce za ní do pracovny přišel Mitchell, který nejdříve zaklepal, pak teprve vešel dovnitř.
„Tak co, jak jsi na tom?“ Carterová hnedka položila mobil, když zaslechla Mitchella.
„Co jsi řekl?“ zeptala se ho Carterová, protože ho nevnímala při odkládání mobilu. Mitchell přišel k ní a sedl na židli.
„Jsi v pořádku?“
„Jo, jsem. Proč se ptáš?“
„No, já jen, jestli nepotřebuješ s něčím pomoci?“
„Ne, nepotřebuji. Jen jsem unavená.“
„Tak běž domů a já to řeknu Landrymu.“
„Děkuji, Came,“ při těchto slovech vstala ze židle a vzala do rukou mobil.
„Neděkuj a jdi.“ Carterová kývla hlavou a odešla ze své pracovny. Mitchell odešel hned po ní, ale nejdříve zavřel její laptop, který nechala na stole.

Země, Colorado Springs, Marksův dům
Kevin byl zvědavý s čím Jane přijde, když na ni čekal v obýváku.
„To ne. To na mě nedostaneš,“ řekl Kevin, když Jane přišla za ním s kvádrem na rukou.
„Já tím nemyslel, že když ti dovolím vlézt do mé skříně, že zrovna vybereš kvádro.“
„Tak co jiného navrhuješ?“
„Rifle a nějaké slušně tričko?“
„Tak jo. Asi tě do něho nenavléknu násilím,“ řekla při pohledu na kvádro.
„Určitě nenavlékneš.“ Kevin se zasmál a šel do ložnice.

Země, Colorado Springs, dům Carterové – o půl hodiny později
Sam přijela autem domů a šla rovnou do obýváku, kde lehla na gauč. Chtěla si zdřímnout, jenže pár minut potom, co lehla na gauč, uslyšela zvonek. Se zíváním vstala z gauče a šla ke dveřím. Když otevřela dveře, čekalo tam na ni velké překvapení.
„Ahoj,“ řekl jako prvním Kevin. Sam byla překvapena, že zrovna on stojí před ní.
„Ahoj,“ odpověděla Sam. Kevin natáhnul ruku, přitáhl si ji k sobě a začal ji ve dveřích líbat. Sam po pár vteřinách líbání pohlédla na Kevina, který se na ni usmál stejně, jako ona na něj.
„Taky tě miluji,“ řekl Kevin bez mrknutí očí. Sam se usmála a pak se ho zeptala: „Ty jsi mě slyšel?“
„Ano, slyšel.“ Kevin se usmál a tentokrát ho začala líbat Sam.
„Pojďme dovnitř, ať nemusíme stát mezi dveřmi,“ řekla Sam a Kevin vešel za ní do domu.
Jane je mezitím sledovala z auta. Když zahlédla Kevina, jak jde k Sam domů, tak se zasmála a spokojeně odjela.
„Já tě slyšel. Slyšel jsem vše, co jsi řekla,“ řekl Kevin a oba stoupli ke gauči.
„A já se bála, že budeš proti.“
„Nejsem proti. A nikdy jsem nebyl.“ Oba dva se na sebe dívali bez mrknutí očí.
„Raději se posaď, ať se mi tu nezhroutíš únavou nebo bolestí nohou,“ řekla Sam a pomohla Kevinovi posadit se na gauč. Kevin pak položil ruku na její tvář a ona si ji přidržela. Sam v tu dobu nevěděla, co má říci. Oba tam seděli a dívali se na sebe.
„Tak co teď?“ zeptala se po chvilce mlčení Sam.
„Teď? To záleží na tobě.“
„Ta domácí péče, nebudeš chtít s ní pomoci?“ zeptala se.
„I když teď mám doma sestru, tak dvě jsou lepší než jedna,“ odpověděl Kevin a Sam se zasmála.
„Za vše poděkuj Svitsové, to ona ji našla.“
„Jane byla celou tu dobu pod velením jejího manžela. Byl jsem od ní tak blízko. Ona hledala mě a já hledal ji.“
„Ale nakonec jste spolu a to je hlavní.“
„Jo, to je. A k tomu jsou tu i rodiče.“
„Oni jsou tady?“
„Jo. V hotelu. Moc se mi za nimi nechce, jenže asi budu muset. To co udělali mně a Jane je k nezapomnění. Prostě jednoho dne se sbalili a vzali s sebou i sestru. Když jsem tehdy přijel domů a nenašel jsem tam nikoho, zhrozil jsem se. Hned jsem vzal do rukou mobil a vytočil jsem sestřiččino číslo, jenže ona to nebrala. Nemohl jsem se dovolat nikomu. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem hned zavolal Svitsové. Nebýt jí, tak bych skončil někde na ulici bez práce. Proto se jim moc hrnout do náruče nehodlám. Za toto ne.“
„Měl jsi to těžký. Jsem překvapena, že ses pustil do něčeho takového.“
„Nic jiného mi nezbývalo. Rodiče chtěli, aby ze mě byl právník, jenže takový já cíl neměl. Chtěl jsem více poznat svět a tak jsem se dal k letectvu. Létání jsem měl rád od prvního letu v F-302ce. Tehdy to byl první prototyp, který jsem testoval spolu se Svitsovou. Jenže přitom prvním testu jsem udělal takový manévr, že jsem málem s ní havaroval. Od té doby mě vedení nepustilo k řízení. No a tak jsem se přidal k SG týmům.“
„Ve kterém týmu jsi byl?“
„Nejdříve jsem byl tři měsíce v SG-23. Potom jsem byl dva měsíce v SG-21 a později jsem byl u SG-8, kde jsem byl půl roku. Potom, co zemřel poslední velící, jsem šel balit. Při odchodu ze základny mě zastavila Svitsová a nabídla mi práci, za kterou mi ručila, že při ní nikdo nezemře. Když mě zavezla do Oblasti 51, tak mě zavedla do hangáru pro F-302ky. Nejdříve jsem to nechápal, ale po chvilce mi to došlo a tak jsem jí na to kývnul.“
„Kde jste se vy dva poznali?“ Kevin se zasmál a opřel se lokty o své nohy.
„S Helen se známe od základní školy. V páté třídě přišla k nám do třídy. Dříve bydlela v České republice, než se přestěhovala celá její rodina sem. Do deváté třídy jsme chodili spolu, než jsme každý odešli na různé střední školy. V tu dobu jsem ještě nevěděl, kam mám jít, a tak jsem šel na technickou školu a hrál jsem si čtyři roky s počítači. Pak jsem měl rok volno a tak jsem pracoval pro jednu malou firmičku. Když se mi jednou náhodou podařilo nabourat se do systémů Oblasti 51 a Pentagonu, tak mě vyhledali.“ Sam se začala smát a Kevin se usmál.
„Jak jsi to dokázal?“
„Stačí mít jeden počítač a někoho, kdo tomu rozumí. Což to jsem byl já, protože jsem jediný ve škole šťoural do systému školy. Naštěstí na to nepřišli. No, a když mě vyhledal Pentagon i Oblast 51, tak jsem se dal na útěk. Za mými rodiči nechtěli jít, protože to chtěli nechat utajený. Po týdnu mě bohužel našli v jedné hospodě s počítačem v klíně. První hodinu jsem jim nic neřekl. Pak, když jsem se začal nudit, jsem je požádal o papíry s tužkou a gumou a začal jsem kreslit. Chvilkami nevěděli, co dělám, ale když jsem skončil, zjistili, že jsem nakreslil celou jejich síť. Ani nevím, jak jsem to udělal, prostě jsem vzal do ruky tužku a začal čmárat. Po pětihodinovém držení v cele se mě zeptali, jestli bych nechtěl pracovat pro letectvo a já jsem jim řekl, že to zvážím. Pak mě pustili domů s podmínkou, že nikomu nic neřeknu. A já teda souhlasil. Další den stáli přímo před dveřmi domu. Nakonec po dlouhém uvážení jsem tu práci přijal a rovnou jsem jim řekl, že půjdu k letectvu. A tak jsem další čtyři roky studoval a během toho jsem i pracoval pro Pentagon a Oblast 51. Během těchto let jsem opět potkal Svitsovou, která tou dobou už byla majorem. Tak, dnes jsem toho namluvil už dost. Co kdybys tentokrát povídala ty?“
„Já nevím. Líbí se mi, když mluvíš ty,“ řekla Sam a přitulila se ke Kevinovi.
„Jenže já mám odpočívat a nepřehánět to, takže začni.“
„Máš štěstí, že se máš na co vymlouvat.“
„Takový štěstí to není.“
„Jo. Tak kde mám začít?“
„Astronautka?“ Kevin se zachechtal a Sam na to souhlasně kývla hlavou se slovy: „Tak jo. Ale neslibuji, že ti řeknu všechno. Takovou paměť jako máš ty, nemám.“
„Nesrovnávej mě s tebou a dej se do povídání.“
„Tak dobrá. Bylo mi kolem deseti let, když jsem se začala zajímat o astrofyziku. Jako malá jsem se dívala na televizi, kde byly přímé přenosy vypouštění vesmírných raketoplánů. Vždy jsem si přála dostat se do vesmíru. Můj táta byl většinou na misích a jediná máma se o mě starala, než zemřela při dopravní nehodě v taxíku. Celou dobu jsem to tátovi vyčítala, ale nakonec jsem mu dokázala odpustit. K SGC jsem se dostala, až když jsem měla po studiu astrofyziky a dokončení armády. Po dokončení škol jsem se přidala k Pentagonu a samozřejmě i k Oblasti 51, kde jsem měla za úkol zprovoznit Hvězdnou bránu. To se nakonec podařilo generálu O’Neillovi, když zatajil, že brána na Abydos nebyla zničena. Tím, že mě vybrali do programu Hvězdná brána, jsem byla šťastná, jak jsem nikdy v životě nebyla. Zjistila jsem, že to je více než pouhý zájem o to dostat se do vesmíru. Stačí projít bránou a jsem na druhé straně vesmíru během tří vteřin.“
„Tři celé dvě.“
„Dobrá připomínka,“ řekla Sam s úsměvem.
„Vím jen to, co vím.“
„No, a potom, co jsme postupně kradli technologie ostatních, jsme mohli konečně postavit Promethea.“
„Který byl vylepšen pomocí Asgardů.“
„Když už jsme u Asgardů, dlouho jsem neviděla Thora.“
„Určitě má spoustu práce a taky nezapomeň, že Asgardé žijí až v galaxii Ida.“
„Mohli bychom se tam někdy za nimi vydat, až bude Odyssea zprovozněna do aktivní služby. Ale to stejně záleží na tobě.“
„Ty to velení bereš nějak vážně. Myslíš, že když jí budu velet, tak budu smět s ní letět kamkoliv budu chtít?“
„V jistých mezích,“ odpověděla Sam a vstala z gauče se slovy: „Donesu něco na pití.“
„Hlavně ne pivo.“
„Donesu džus.“

Prostor, P8G-495, Athena, můstek
Plukovník Svitsová sedící ve velícím křesle čakala na hlášení o stavu Oriů, kteří se nachází na planetě.
„Madam, budeme mít návštěvu,“ ozval se ze své pozice major Barta, který sledoval dálkové senzory.
„Má identifikaci?“
„Jedná se o jednu orijskou mateřskou loď. Výstup z hyperprostoru za necelou minutu.“
„Poplach,“ řekla Svitsová. Zapnula interkom na svém křesle a pokračovala: „Všem palubám, bojová pohotovost, všichni na svá místa!“ Major spustil na lodi poplach ohrožení. Světla automaticky ztmavla.
„Nabijte zbraně, štíty na maximum!“ Barta s Nyklovou byli připraveni v okamžiku, kdy byl spuštěn poplach. Všichni na můstku byli na svých pozicích a čekali jen na to, až se objeví orijská mateřská loď.
V prostoru u planety, kde se nachází Athena, se vynořila z hyperprostoru orijská loď.
„A je tady,“ informovala všechny na můstku Nyklová.
„Tak se na ni podíváme. Je na té lodi doktor Jackson?“ zeptala se Svitsová.
„Ano, je. Ale nemůžeme ho zaměřit. Jeho signál je skreslený, protože mají zapnuté štíty.“
„Tu loď stejně nezničíme. Pokuste se ji nějak označit, abychom ji mohli později nalézt.“
„Ano, madam.“
Athena se začala plným podsvětelný tahem pohybovat prostorem přímo k orijské lodi.
„Orijská loď nabíjí zbraně,“ oznámila Nyklová.
„Zahajte úhybné manévry. Nemůžeme si dovolit poškození hyperpohonu.“
„Ano, madam.“
Orijská loď vystřelila paprsek na Athenu, která se paprsku rychlým manévrem vyhnula.
„Pěkný,“ řekla Svitsová a vstala z křesla. Šla k panelu, který byl volně přístupný posádce v přední části můstku.
„Zaměřil jsem nepřátelskou loď a právě posílám označující virus,“ oznámil Barta.
„Jakmile bude virus nahrán a aktivován, vstupte do hyperprostoru.“
„Virus bude aktivován za necelou minutu.“
„Nevšimnou si ho?“ zeptala se Nyklová.
„Virus byl naprogramován tak, aby si ho nikdo nevšimnul,“ odpověděla Svitsová a hned na to pocítili první zásahy na Athenu. Na můstku se objevily první jiskry.
„Co to bylo?“
„Střílí po nás i vedlejšími zbrani.“
„Tak rychle aktivujte ten virus, než přijdeme o hyperpohon. Nechci se pouštět do boje, na který nemáme.“
„Ano, madam,“ odpověděl Barta a mačkal na konzole jedno tlačítko za druhým. Během chvilky odpověděl: „Virus byl úspěšně nahrán a aktivován.“
„Vstupte do hyperprostoru!“ rozkázala Svitsová a kapitán Nyklová kývla hlavou s odpovědí: „Ano, madam. Aktivuji hyperpohon.“
Před Athenou se objevilo hyperprostorové okno, ve kterém během pár vteřin zmizela. Orijská loď se dala znova do pohybu, ale tentokrát k planetě, na kterou se chystala přistát.

Hyperprostor, Athena, můstek
„Spojte mě subprostorem s SGC,“ řekla Svitsová při chůzi k boční obrazovce.
„Spojení navázáno,“ řekl Barta a během vteřiny se na obrazovce objevil generál Landry.
„Plukovníku, co pro vás mohu udělat?“
„Našli jsme doktora Jacksona. Bohužel jsme ho nemohli transportovat, protože loď měla zapnuté štíty.“
„Na které planetě jsou?“
„Na P8G-495. Nechtěli jsme riskovat a tak jsme se raději stáhli. Ale stejně si myslím, že tam dlouho nezůstanou.“
„Rozumím. Děkuji, že jste nás informovala.“
„Ano, pane. A co Marks? Byl překvapený?“
„Překvapený? Měla jste ho vidět, když viděl svou sestru.“
„Jsem ráda, že je Marks zpátky. Za pár hodin budeme zpátky na Zemi. Svitsová konec.“ Obrazovka ztmavla a Svitsová se vrátila zpátky do křesla se slovy: „Alespoň jedna dobrá zpráva za den.“

Země, Colorado Springs, dům Carterové – o tři hodiny později
Sam seděla na zemi u gauče a sledovala Kevina, jak spí. Pro ni to byl krásný pocit, když ho viděla před sebou přikrytého dekou. Kevin po chvilce zazíval a na chvilku otevřel oči.
„Dobrý večer. Tak jakpak ses vyspinkal?“ Kevin otevřel pořádně oči a uviděl Sam, jak před ním sedí na zemi.
„Já usnul?“
„Tak trochu. Než jsem přinesla pití s nějakým občerstvením, tak ses natáhnul a usnul.“
„Tak to je pro mě novinka,“ řekl Kevin a sednul.
„Asi bych tě měla zavést domů, aby si tvoje sestra nedělala starosti. Před chvilkou volala a ptala se, jestli má pro tebe přijet. A já jí odpověděla, že tě zavezu zpátky.“
„Děkuji.“
„Neděkuj. Pomůžu ti vstát.“ Sam podepřela Kevina, pomohla mu vstát na nohy a pak mu podala berle.
„Vezmu si jen klíče a pojedeme,“ řekla Sam a šla pro klíče, které byly v šuplíku. Kevin mezitím šel na chodbu a obul si boty. Jakmile Sam přišla s klíči ke Kevinovi, tak se ho zeptala: „Nad čím přemýšlíš?“
„Chrápu?“ Kevin dosud nezjistil, jestli v noci chrápe nebo ne. Sam se zasmála a pak odpověděla: „Ne, nechrápeš.“
„To rád slyším,“ řekl Kevin a Sam po nazutí botou otevřela dveře.
„Tak běž, neználku chrápání.“ Kevin pomalu šel k autu, které bylo zaparkováno vedle domu pod střechou. Sam zamkla dům a šla hned za ním. Venku se pomalu stmívalo, chyběla necelá hodina do osmé hodiny.

Země, Colorado Springs, Marksův dům – o dvacet minut později
Jane ležela na gauči s rukama pod hlavou a čekala. Po chvilce se podívala na hodiny se slovy: „To ještě spí?“ Během pár vteřin zaslechla zvuk otvírání dveří, a tak vstala z gauče a šla ke dveřím.
„Ahoj sestřičko,“ řekl Kevin, jakmile vešel na chodbu.
„Ahoj. Já netušila, že spíš i ve dne.“
„Nějak jsem usnul a to ani nevím jak,“ odpověděl Kevin při vyzouvání botou.
„Tvé zvyky jsou čím dál lepší. Když ti bylo osmnáct, chrápal jsi natolik, že jsem každou noc šla spát na gauč.“ Když to dopověděla, Kevin se otočil na Sam, která vešla na chodbu a stoupla vedle Jane.
„Podplukovníku?“ Jane pohlédla na Sam.
„Neříkala jsi náhodou, že jsem nechrápal?“ zeptal se Kevin.
„Říkala, a taky, že jsi nechrápal. To bys mě našel se špunty v uších.“
„Tak chrápu nebo ne?“ Kevin nevědomě o svém chrápání šel do kuchyně, kde ze skříně vytáhnul rohlík.
„Ne,“ řekla Sam a zároveň Jane řekla: „Ano.“ Sam se podívala na Jane a obě se zasmály.
„Možná chrápal jen, když byl malý,“ řekla Sam.
„Asi máte pravdu,“ s těmito slovy šla Jane se Sam do obýváku, kde hned za nimi přišel Kevin s rohlíkem v puse.
„Možná bych měla jet,“ řekla Sam.
„Ale ne, klidně tu zůstaňte. Alespoň budeme mít společnost,“ řekla Jane. Kevin se usmál se zakroucení hlavou.
„To také znamená, sedněte si ke stolu, bude se podávat večeře.“ Jane odešla do kuchyně a Kevin se podíval na Sam a udiveně z něj vyšlo: „Páni.“ Po tomto šli oba do kuchyně a usedli ke stolu.
„Co jsi vařila?“
„Chvíli mi trvalo, než jsem se to naučila, ale myslím, že kuřecím stehnům s kaší neodoláš,“ odpověděla Jane a položila na stůl talíře s vidličky a noži.
„Mňam. Doufám, že budou tak dobré, jako zastara.“ Jane dala na střed stolu hrnec s kaší a vedle něho dala na talíři připravené maso. Kevin si začal nandávat jídlo na talíř stejně jako Sam s Jane.
„Přeji dobrou chuť,“ řekl Kevin.
„Tobě taky,“ řekly zároveň Sam s Jane a všichni začali jíst.

P8G-495, vesnice – polední hodiny
Převor stojící na náměstí krytým kápím předčítal vesničanům knihu o Počátku. Vesničané se kolem něho shromažďovali a poslouchali jeho slova.
„Zapamatujte si tento den, kdy se temnota vašeho světa nadzdvihla, aby na něj zazářilo světlo Počátku. Odhodili jste okovy minulosti, abyste uvítali světlou budoucnost. A nyní slyšte slova Orici,“ řekl převor a přišla k němu z domu Orici.
„Nevěřící mezi vámi se snažili zadržet naše poselství. Chopili se zbraní, aby potlačili pravdu. Neuspěli a byli zničeni. Počátek nemůže být umlčen, bude vzkvétat na tomto světě i na bezpočtu jiných. Věřící mezi vámi byli bohatě odměněni, pravdou a Počátkem. Nyní je na vás, pomoci ostatním, tak jako jste vy prohlédli, a šířit poselství svým vstupem do armády Oriů.“ Vesničané začali tleskat a jásat. Byla to další planeta, která podlehla Oriům. Orici pohlédla na převora, který pak sundal z hlavy kápí. Vedle Orici stál doktor Daniel Jackson v podobě převora.
„Blahoslavení budiž Ori,“ řekl Daniel. Hned po něm začali vesničané opakovat jeho slova: „Blahoslavení budiž Ori. Blahoslavení budiž Ori.“

Země, Athena – o dvě hodiny později
Athena před několika minutami vystoupila z hyperprostoru a přistála na základně v České republice, která byla postavena v podzemí.
Plukovník Svitsová šla chodbou k přechodové komoře, kde na ni čekalo překvapení.
„Plukovníku Svitsová, vy si tu jen tak chodíte sama bez stráže?“ zeptal se muž stojící za rohem přepážky, která vedla ven. Helen se otočila a uviděla Jana, svého manžela.
„Plukovníku Svitsi, neměl jste náhodou na mě čekat doma s večeří na stole?“
„No, tak pojď ke mně.“ Jan nastavil ruce a Helen skočila přímo do jeho náruče.
„Tak dej mi pusinku.“ Jan políbil Helen a nesl ji chodbami, které vedli k východu z hangáru.
„Jak to že jsi mi neřekl, že jsi učil Kevinovu sestru?“
„Netušil jsem, že seržant Jane Marksová je jeho sestra a i to že se spolu neviděli deset let. To byla pro mě novinka,“ odpověděl Jan a pustil Helen na nohy.
„Ale teď už jsou spolu a to je hlavní. Takže směr domů, mám hlad.“
„Rozkaz, šéfová.“
„Ti dám, šéfová.“ Jan chytnul Helen za ruku a pokračovali v cestě.

Orijská galaxie, prostor, Orijská loď – o pět hodiny později
Ve vzdálené orijské galaxii hlídkuje jedna mateřská loď u SuperBrány, která se před několika minutami vrátila zpátky z Mléčné dráhy. Během několika vteřin se z hyperprostoru vynořily další tři mateřské lodě.
Na lodi, která čekala na ostatní, byl doktor Jackson, který stál na můstku spolu s Orici.
„Antikové teď nic nezmůžou. Jsme silnější než oni a to také znamená, že jejich galaxie bude patřit nám. Brzy vyrazíme na tvou domovskou planetu, která se nám nepodmínečně bude muset vzdát.“
„Nejdříve získejme důvěru lidí na různých planetách, pak zaútočme na Zemi.“
„Asi máš pravdu.“ Adria uznala Danielova slova a pak šla do přední části můstku. Jeden z převorů seděl v křesle, který pomocí svých schopností aktivoval bránu.
„Je načase začít.“
SuperBrána se aktivovala a všechny čtyři orijské lodě proletěly SuperBránou. Vytvořena červí díra vedla do jiné galaxie, která byla poblíž Mléčné dráhy.