Jak budu žít za 20 let
Jak budu žít za 20 let
Jak budu žít za dvacet let? To je otázka všech lidí, kteří přemýšlí o své budoucnosti. Jenže co když těch dvacet let prospíte a pak, když se vzbudíte, nic si nepamatujete. Pak si člověk říká, co se stalo před dvaceti lety? To se stalo jedné dívce jménem Teyla Teldyová, která měla s rodiči vážnou autonehodu při cestě domů.
Bylo krásné ráno a rodina Teldyových stále spí doma. Doma mají patnáctiletou dceru, která studuje na střední škole, jenže v chování by se mohla změnit. Teyla nechtěla jít hned v pondělí do školy, a tak se v noci tajně vplížila do ložnice k rodičům a vypnula jim budíky, které byly nastaveny na půl sedmou. Když se Teylinina máma Nina podívala ráno na hodiny, vstala tak rychle z postele, že to Teyla uslyšela a schovala se pod peřinu.
„Tome, vstávej. Zaspali jsme.“ řekla Nina. Její manžel Tom otevřel oči se slovy: „Cože? Vždyť jsme měli nastavený budík.“ Mezitím Nina vzala ze skříně oblečení a oblékala se.
„Měli. To je to správné slovo. Vsadím se, že ho Teyla znova vypnula, aby nemusela do školy.“ řekla Nina a odešla z ložnice. Tom seděl na posteli a řekl: „To jsou dneska ženský.“ Jakmile to dořekl, lehl si znova.
Nina šla po schodech do dalšího patra, kde měla Teyla pokoj. Otevřela dveře a vešla dovnitř se slovy: „Teylo Teldyová, jestli nepřestaneš dělat naschvály, domácí vězení bude to nejmenší, co dostaneš.“ Teyla vylezla zpod peřiny a dívala se na mámu.
„No, nedívej se tak na mě. Jestli kvůli tobě dostaneme s tátou v práci výpověď, tak jedině tvojí vinou. A teď rychle vstávej z postele a převleč se“, řekla Nina a odešla z pokoje. Teyla rychle vstala z postele a šla ke skříni. Vzala si rifle s tričkem a rychle to na sebe oblékla.
Tom mezitím vstal z postele, převlékl se a pak šel do kuchyně a připravoval snídani. Nina přišla za ním s kabelkou v ruce. Na stole jí ležel mobil s peněženkou, a tak je dala do kabelky. Bylo půl osmí a chyběla jim necelá půlhodina. Za tu dobu musejí být v práci a Teyla ve škole, která byla o pět kilometrů blíže než od zaměstnání, kam musejí oba rodiče jet. Teyla přiběhla po schodech dolů do kuchyně s taškou přes rameno.
„Svačinu si koupíš ve škole“, řekla Nina a podala Teyle stovku. Teyla si vzala stovku a hned ji schovala do peněženky.
„Posnídáme po cestě, jinak to nestihneme“, řekl Tom a podal Teyle a Nině snídani. Pak vzal do ruky termosky. V jedné z nich byla káva a v té druhé byl čaj.
Nina zavřela dům a rychle šla k autu, které stálo před domem. Sedla vedle Toma, který řídil. Nastartoval auto a odjeli.
Po dvaceti minutách přijeli ke škole a Teyla rychle otevřela dveře.
„Mějte se“, řekla Teyla a utíkala do školy.
„Rychle do práce, prosím“, řekla Nina.
„Co si jí řekla, že tak rychle utíkala do školy?“ zeptal se Tom a šlápl na plyn.
„Že jestli nepřestane dělat naschvály, domácí vězení bude to nejmenší, co může dostat“, odpověděla Nina a usmála se na Toma.
„Páni. Chytrý a účinný“, řekl Tom. Nina pohlédla na Toma a řekla: „Taky si myslím.“
Když Teyla uviděla, že její rodiče odjeli, otočila směr chůze a nešla do školy. Společně s jednou kamarádkou ze třídy byly domluvené, že se sejdou na určitém místě, kde se setkávají každý den po škole.
Mezitím po deseti minutách přijeli Teylininy rodiče do práce a rychle spěchali do budovy, aby je šéf nevyhodil, že jdou pozdě. Šli rychle do šatny a odložili své věci do skříňky.
„Jestli nás vyhodí, tak si můžeme začít hledat novou práci“, řekla Nina.
„Tak se modli, aby se to nestalo“, řekl Tom. Rychle se převlékli a chystali se odejít z šatny, jenomže za nimi přišel jejich šéf.
„No to je dost, že jste přišli. Hledám vás všude po budově“, řekl šéf.
„Omlouváme se, jenomže jsme měli malý problém s dcerou“, vysvětlila Nina.
„No máte štěstí, že jste tu včas, tak rychle do práce vy dva“, řekl s úsměvem jejich šéf.
„Jistě, šéfe“, řekl Tom a dali se s Ninou do práce. Jejich práce byla výjimečná. Pracovali jako hlavní poradci pro město. Proto kdyby přišli pozdě do práce, tak by dostali výpověď dříve, než by vše vysvětlili.
Teyla šla malou uličkou k jedné staré budově, ve které na ní čekala Dylan.
„Ahoj“, řekla Teyla, když vešla dovnitř budovy a uviděla Dylan.
„Ahoj. Jak se ti to podařilo?“ zeptala se Dylan. Teyla odložila tašku na zem a šla k Dylan.
„Jak se mi podařilo nejít do školy? Jednoduchá odpověď. Místo do školy jsem šla sem, aniž by mě někdo viděl“, odpověděla Teyla.
„Tak co budeme dělat?“ zeptala se Dylan. Teyla se usmála a šla do jedné místnosti, která byla v budově.
„Tak tohle jsi měla na mysli?“ zeptala se Dylan. Teyla kývla hlavou a rozběhla se rovnou do postele, na kterou se rozvalila. Vedle ní byl popcorn s ovládačem od televize.
„Pojď“, řekla Teyla a několikrát plácla rukou na jedno místo na posteli. Dylan se zasmála a pak šla za Teylou.
„Co si pustíme?“ zeptala se Teyla. Dylan položila hlavu na polštář a odpověděla: „Art History. Loupežné dvacetiminutové filmy miluji.“ Teyla zapnula televizi, ve které bylo DVD s filmem. Dylan sedla a sledovala Teylininu reakci na DVD.
„Ty jsi to tušila, že sem rovnou půjdu“, řekla Teyla.
„Jo“, odpověděla s úsměvem Dylan. Teyla šla k ní a zároveň lehly do postele.
„Jak ti to jde s Joem? Ještě pořád spolu chodíte?“ zeptala se zvědavě Teyla.
„Vážně to chceš vědět?“ zeptala se Dylan. Teyla několikrát po sobě kývla hlavou.
„Joe plánuje, že se ke mně přestěhuje“, odpověděla radostně Dylan.
„Tak to je skvělá zpráva. Chtělo by to oslavit“, řekla Teyla.
„Tak nejdříve pusť ten film, pak bude oslava“, řekla Dylan. Teyla spustila film, při kterém jedli popcorn.
„Pěkný“, řekla Dylan. Obě dvě se během chvilky rozesmály.
Nina a Tom seděli v kanceláři a pracovali na plánu jedné akci, která má proběhnout za týden ve středu města na hlavním náměstí. Nině uprostřed práce zazvonil telefon. Nina vzala telefon, přijala hovor a řekla: „Nina Teldyová, zástupkyně starosty. Co si přejete?“ Její tvář se každou vteřinou měnila, když slyšela to, co by nikdy nečekala.
„Děkuji, že jste mi zavolala, paní ředitelko. Pokusím se to nějak vyřešit. Děkuji.“ řekla Nina a položila telefon. Tom viděl na Nině, že je něco v nepořádku.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Teyla nedorazila do školy. Volala mi její ředitelka. Kolik je hodin?“ zeptala se Nina.
„Deset minut do odpolední přestávky“, odpověděl Tom. Nina vstala ze židle a vzala do ruky mobil, který ležel na stolku vedle ní. V seznamu našla Teylinino číslo, které vytočila.
Teyla s Dylan usnuli na posteli při sledování filmů. Z Teylininé tašky začal vyzvánět její mobil. Obě natolik spaly, že neslyšely mobil.
Nina pochoduje po kanceláři a neví, co má dělat.
„Nezvedá mobil“, řekla Nina.
„Půjdu za Petrem, snad nás pustí dříve“, řekl Tom a odešel z kanceláře. Nina ho bez rozmyšlení následovala. Měli štěstí, že potkali starostu, který šel za nimi.
„Pane starosto. Omlouvám se, že Vás vyrušujeme, ale máme něco naléhavého a musíme opustit budovu. Doufám, že nám to schválíte“, řekla Nina.
„Před chvilkou mi to také volali. Můžete jít. Ale hned, jak ji najdete, tak se vraťte. Potřebuji vás tady“, řekl starosta.
„Děkuji“, řekla Nina a s Tomem rychle utíkali do šatny.
Teyla se po dvou hodinách pomalu probouzela.
„To jsme přitom usnuly. No to je rekord.“ Podívala se na hodinky a rychle vyskočila z postele.
„Sakra. Trochu jsme to přepískly. Dylan, vstávat! Máme průšvih“, řekla Teyla. Dylan se probudila a promnula si oči.
„Kolik je hodin?“ zeptala se Dylan.
„Skoro tři hodiny“, odpověděla Teyla. Dylan rychle vstala z postele a oblékla na sebe bundu, kterou měla na židli.
„Možná jsme to trochu přepískly“, řekla Dylan.
„Možná trochu více. Doma budu mít průšvih“, řekla Teyla a rychle se vydala k východu. Problém byl v tom, že někdo otevřel dveře zvenčí. Teyla okamžitě zastavila a Dylan ji doběhla. Dveřmi překvapivě prošli Teylininy rodiče.
„Mami… Tati… Já vám to vysvětlím“, začala mluvit jako první Teyla. Nina šla k Teyle a Tom stál u dveří.
„To jsem zvědavá, jak. Dneska jsme málem oba dostali výpověď. To ti nestačí, že už máš tolik průšvihů? Kvůli tobě mě musela zavolat i ředitelka, a to do práce. Pojď, půjdeš s námi“, řekla Nina. Teyla pohlédla na Dylan a řekla: „Ahoj.“ Dylan kývla hlavou a šla s ní k východu. Nina s Tomem a Teylou nastoupili do auta a rychle odjeli. Dylan tam zůstala sama, a tak šla pomalu pěšky domů.
Tom s Ninou se ještě museli vrátit do práce, a tak s sebou vzali i Teylu.
„Jdu za starostou“, řekl Tom cestou do kanceláře. Mezitím když šel Tom za starostou, Nina byla s Teylou v kanceláři a čekala na vysvětlení.
„Vysvětlíš mi, proč jsi šla za školu? Chceme s tátou pro tebe to nejlepší a ty se nám odvděčíš takhle“, řekla Nina. Teylu to moc mrzelo, jenže nevěděla, jak se jim omluvit.
„Něco ti řeknu. Jako malá jsem taky chodila za školu. Když se to moji rodiče dozvěděli, dostala jsem takový výprask, že se na to nedá zapomenout. Nějakou dobu kvůli tomu jsem nemluvila s rodiči, ale potom jsem si uvědomila, že to, co jsem dělala, bylo špatné. A tak jsem od té doby poslouchala rodiče. Díky nim jsem se dostala až sem“, řekla Nina a šla k Teyle.
„Takže mi teď slib, že to nikdy neuděláš“, dopověděla Nina. Teyla několikrát kývla hlavou a řekla: „Slibuji.“
Když oba rodiče skončili v práci, jeli rovnou domů. Právě jeli po dálnici, na které byla malá viditelnost. Kolem nich byla hustá mlha, přes kterou nic neviděli. Teyla seděla tiše vzadu a poslouchala rádio, které měli rodiče vepředu zapnuté.
„Páni. Takovou hustou mlhu jsem ještě nezažil“, řekl Tom.
„Kdy budeme doma?“ zeptala se Teyla.
„Už brzy“, odpověděla Nina. Teyla měla moc utažený pás, že jí překážel, a tak ho rozepnula.
„Ten pás by sis měla nechat zapnutý“, řekla Nina. Jedoucí auto naproti nim mělo zesílená světla a Tom nic neviděl.
„Sakra. Nic nevidím“, řekl Tom a trochu přibrzdil. Jenže ani to nepomohlo, protože tam byla zatáčka, na kterou zapomněl a narazil do ní rychlostí 50km/h. Auto se převrátilo na střechu do příkopu. Jedoucí auto za ním okamžitě zastavilo a muž, který seděl v autě, zavolal záchranku, která přijela na místo nehody za pár minut.
Celá rodina Teldyových skončila v nemocnici. Nejhůře na tom byla jejich dcera Teyla, která měla vážné poranění hlavy a upadla do kómatu. Doktoři nevěděli, zda se je nějaká šance, že se z kómatu vůbec probudí. Tom a Nina seděli u Teyly každý den a doufali, že se co nejdříve probudí.
O dvacet let později
Teyla je stále v nemocnici a v kómatu. Doktoři už před deseti lety řekli, že se z kómatu nejspíše neprobudí. To vše se změnilo hned dvacet let po nehodě. Teyla se jednoho dne probudila z kómatu a její první slova, která řekla, byla: „Co se stalo? Kde je máma s tátou?“ Teyla byla velmi zmatená, obzvlášť když ji doktoři řekli, že uběhlo dvacet let od nehody. V té době byla technologie na celém světě vyspělejší, než bývávala. Teyla si nemohla zvyknout na tu dobu, ve které právě žije. Sama a bez rodiny. Rodiče jí zemřeli před pár lety, a tak zůstala sama a bez domova. Pár týdnů po probuzení ji už propustili z nemocnice. Když vyšla ven na ulici, uviděla spoustu lidí, kteří jsou bez domova. Teyla nevěděla, co má dělat, a tak šla domů, kde naposledy bydlela.
Když došla domů, uviděla visící tabuli s nápisem: Dům na prodej. Teyla otevřela branku a šla k domu. Věděla, kde je náhradní klíč od domu a tak ho vytáhla z hlíny v květináči. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Všude to tam bylo zaprášené a hlavně opuštěné. Teyla šla rovnou do svého pokoje a rozhlédla se kolem sebe. Vedle její postele ležely fotky, na kterých byla vyfocena spolu s rodiči. Sedla na postel a vzala do ruky jednu z fotek. Teyla při pohledu na fotky začala brečet. Po chvilce ale řekla: „Je to moje vina.“ Teyla si vše začala vyčítat. To co se stalo před dvaceti lety, že je její vina. Po pár vteřinách zaslechla zvuk, který vyšel z přízemí. Rychle si otřela oči a vstala z postele. Pak šla ke dveřím, kde narazila na mladíka ve věku jako je ona.
„Kdo jste?“ zeptala se jako první Teyla.
„Matthew Ford. Kdo jste vy a co tu děláte?“ zeptal se na oplátku.
„Jsem Teyla Teldyová a já tu bydlím“, odpověděla. Matthew byl zaražen, když to dořekla.
„Co vím, tak tu nikdo nebydlí už pět let“, řekl Matthew.
„Já nevím, co se stalo za dvacet let, co jsem byla v kómatu, ale tady bydlím já už od narození“, řekla Teyla a začala brečet. Matthew šel k ní a přivinul si ji k tělu.
„To je mi moc líto“, řekl Matthew. Po pár minutách sešli po schodech dolů a šli k hlavním dveřím.
„Co teď budeš dělat?“ zeptal se Matthew.
„To ještě nevím. Teď si zvykám na nový svět. A jak jsi mi sám řekl, tady zůstat taky nemůžu, protože nemám peníze“, odpověděla Teyla.
„Rád bych ti pomohl, ale nevím jak“, řekl Matthew. Po chvilce se oba rozloučili a Matthew odešel. Teyla zatím zůstala na přes noc doma, než bude muset odejít z domu, ve kterém vyrůstala.
Její rodiče by nikdy nechtěli, aby takhle dopadla. Než oba záhadně zemřeli, zanechali jí nějaké cennosti, které by se jí v životě mohly hodit, jestli se probudí. Teyla je našla následující den v obývacím pokoji. Nezbývalo jí nic jiného a všechny peníze, co tam měli si vzít a se sbalenými věcmi opustit rodinný dům, ve kterém vyrůstala patnáct let. Teyla si ještě neuvědomila, že je jí třicet pět let a musí se naučit žít sama bez rodiny. Nejdříve našla ve městě nejlevnější podnájem, aby jí vycházely peníze. Ale to jí na moc dlouho nevydrželo. Za peníze si musela kupovat jídlo, jenže v tomto roce bylo všechno mnohem dražší, než před dvaceti lety. Po dvou týdnech v podnájmu jí došly peníze, a tak musela odejít pryč. Nevěděla, co má dělat, protože nikdy nebyla v takové situaci jako je teď. Procházela ulicemi, ve kterých žili lidi, kteří byli bez domova a nevěděli, co mají dělat. Teyla si už začala uvědomovat, že dopadla stejně jako oni. Prošla jednou z ulic a šla směrem k hřbitovu, který byl már metrů od ní.
Když došla na hřbitov k rodinnému hrobu, klekla na kolena a začala brečet. V této situaci jí nic nezbývalo, když neví, jak její rodiče zemřeli. Pár minut potom sedla na lavičku a přemýšlela o tom, co bude dělat. Teyla po chvilce přemýšlení odešla ze hřbitova a šla k mostu, který byl nedaleko od ní.
Pomalým krokem přišla na most a opřela se o zábradlí. Při pohledu do vody se jí přehrál v hlavě celý její život. Chvíli potom přelezla zábradlí. Nikdo nevěděl, co se jí právě honí hlavou. Z pohledu na ni to vypadalo, že chce skočit dolů do řeky. Nikdo poblíž ní nebyl, aby ji zastavil. Jenže ona vidí tohle jako jediný způsob, jak se zbavit utrpení. Proto ani na vteřinu nezaváhala a skočila dolů.
Současnost
Teyla v nemocnici měla zástavu srdce, a tak jí ho museli doktoři „nahodit“. Po druhém výboji se chytila a po pár vteřinách se i probudila.
„Teylo“, řekla žena. Teyla otevřela oči, když uslyšela hlas své mámy stojící za sklem.
„Mami“, řekla tichým hlasem Teyla. Nina s Tomem šli za ní a sedli vedle ní.
„To je v pořádku. Jsme tady u tebe“, utěšovala ji Nina.
„Nezdá se mi to?“, zeptala se Teyla. „Ne, nezdá se ti to“, odpověděla Nina.
„Jak dlouho? Připadalo mi to věčnost“, řekla Teyla.
„Jenom týden“, odpověděla Nina. Teyla pomalu sedla a objala mámu kolem hrudníku.
„Neboj se. Vždycky tu budeme s tebou“, řekla Nina. Teyle začaly téci slzy z očí. Ne, že by nebyla ráda, právě naopak, je šťastná, že ve skutečnosti se nestalo to, co se jí zdálo v kómatu.
„Slibuji, že už to nikdy neudělám“, řekla Teyla.
„To nebyla tvoje chyba. Ale přestat bys mohla“, řekla Nina a usmála se na Teylu, která se po chvilce také usmála na mámu.
Teyla se po měsíci vrátila zpátky domů a podle rad rodičů chodila do školy. Dokonce přestala dělat naschvály. No, ne tak docela. Krom toho má za pár dní Teyla narozeniny a tak jí rodiče koupili to, po čem vždycky toužila.
Stačí, aby se v životě něco přihodilo, a změní se vám celý život. Proto člověk neví, co se stane další den, natož za dvacet let. Můžete pouze o tom přemýšlet a doufat v to, že se vám přihodí to nejlepší. Právě to, co se stalo Teyle, se může stát každému. Proto dbejte na rady svých rodičů a nedělejte jim naschvály. Z každé maličkosti se může stát tragédie nebo i něco horšího.